Daniel Pešta: S covidem přišel zásadní zlom

26. 2. 2021

Daniel Pešta je umělcem s širokým záběrem. Začínal jako tvůrce plakátů, prošel malbou, instalacemi až ke konceptuálním tendencím. Jak prožívá dobu covidovou, jak se dotkla jeho tvorby i témat? O tom podrobněji v následujícím rozhovoru.

Jak vnímáte dobu covidovou?

Doba Covidová je jedna z nejtěžších, která naše generace postihla. Myslím, že jí není možné srovnávat s ničím jiným před tím, jak se o to někteří snaží. Covid je nová zkušenost, ale především smrtelné onemocnění s fatálními důsledky. To, že se z celé situace často dělá politikum, nebo, že se někdo snaží na úkor pandemie za každou cenu zviditelnit, je trapné a nedůstojné. Zlehčování, či dokonce popírání současné pandemické reality je podobné, jako kdybychom relativizovali kontaminaci vody radioaktivitou a nabádali ostatní, aby se šli koupat.

Jak se dotkla vašeho života?

Někteří přátelé zemřeli, mnoho je, či bylo nemocných, řada přišla o existenci a zřejmě i o budoucnost. To, že patřím mezi ty, které to zatím zásadně nepostihlo neznamená, že bych byl v pohodě. Naopak, covid se dotkl mého života existenciálně stejně, jako všech, mám z nemoci strach a mám strach o všechny ostatní. Hluboce smekám před všemi, kteří jsou v přímém ohrožení života, a přitom denně pracují na hranici svých sil! Naopak hluboce opovrhuji těmi, kteří svojí lehkovážností a egoismem přivádějí ostatní do ohrožení.

Promítla se současná situace do vaší tvorby?

Vždy jsem ve svojí tvorbě reagoval na znepokojivé podněty ve společnosti, ať již na politiku, či na rasovou a sociální nespravedlnost. Považuji se za homo politicus a nesnažím se to skrývat ani ve své práci, je to moje přirozenost. S nástupem pandemie mě však došla motivace vymezovat se. Považoval jsem to za nevkusné. Musel jsem se zastavit a pokusit se celou situaci nějak reflektovat, což je a ještě bude dlouhý proces.

Předpokládám, že to postihlo vaši uměleckou činnost…

Již v únoru 2020 jsem zastavil veškeré výstavní aktivity, bylo mě jasné, že se vše na dlouhou dobu mění. Měl jsem mít výstavu v Drážďanech, začala jednání o výstavě v Paříži, přípravy na mojí letošní účast na Benátském Bienále byly v plném proudu, měl jsem hotový patnáctimetrový obraz, na kterém jsem pracoval dva roky a pětimetrový pryskyřicový reliéf, na kterém jsem průběžně pracoval tři roky, dva videoarty jsem zastavil před jejich dokončením. Vše se zatím posouvá na rok 2022, smlouvy mám podepsané, ale kdo ví?

Manželka Dadja Altenburg Kohl provozuje Museum Montanelli, kde též vypomáhám s přípravou výstav, i zde jsme okamžitě pozastavili činnost. Je zde již rok nainstalována výstava “Tajemný kabinet profesora Beneše”, na které se pracovalo dva roky a kterou ještě nikdo neviděl, stále čekáme na vývoj situace. Máme hotový rozsáhlý katalog, vše “jedeme” na vlastní náklady, od nikoho jsme nedostali ani korunu! Bylo by nám to i trapné, od toho jsou ti, kteří jsou postiženi opravdu vážně. Během pandemie jsme alespoň spustili virtuální televize TV MuMo a mojí autorskou TVin.

Jak v této době pracujete?

S prvním “lock downem” jsme odjeli do našeho “lesního” domu. Mám zde menší atelier, navezl jsem plátna a začal malovat to, co mě obklopovalo. Ticho, přírodu, nebe, vesmír. Nikdy jsem nebyl dlouhodobě mimo město a najednou jsem začal pozorovat proměny přírody. Předjaří, vše se probouzelo… Jaro, léto, plno vůní, zvuků a barev jakoby se ani nic zlého nedělo. Každý večer zprávy a zpět do reality, ale podařilo se mě namalovat dvanáct rozměrných obrazů, jakýsi cyklus na téma “Big Bang”, prostě byly kolem nás večer na nebi samé hvězdy, tak jsem se tomu poddal.

Přemýšlíte o nějakém větším projektu nebo cyklu?

Vrátil jsem se do svého pražského atelieru a s tím se vrátila částečně i moje „stará” energie. Jsem však velice destabilizovaný z politické situace. Před rokem jsme vedení země museli tolerovat a dát vládě šanci, aby převzala odpovědnost za nás za všechny, to se jim však nepovedlo. Systém ochrany lidí v zemi přestal fungovat. To, že jsme na tom dnes nejhůře v Evropě, není vina občanů, ale právě systému a nastavení pravidel. Populismus vládních stran před volbami je devastující. To vše ve mě vyvolává opět potřebu autorské rebelie, ale po pravdě řečeno mě dnešní “lídři” ani nestojí za námahu se jimi zabývat. Snad už na svých pozicích nebudou dlouho. Mám v plánu dokončit vše rozpracované, uklidit v atelieru i v sobě. Vidím to na “malé formáty” a hledání nových podnětů, které se vždy nakonec dostaví. Kdo ví, třeba znovu začnu modelovat z běleného včelího vosku, přichází jaro…

Myslíte, že se vrátíme do doby předcovidové, nebo už žádná nebude?

Myslím, že jdeme do jiné doby. Myslím si také, že současné umění narazilo “do zdi”. Mnoho umělců bude muset hledat alternativní zaměstnání, podobně, jako to museli řešit mnozí z naší generace, jinak nepřežijí. Doba předcovidová je zřejmě minulostí. Vnímám covid jako bod zlomu. Měl jsem předtuchu, že přijde globální malér, ale nevěděl jsem, v jaké podobě. Myslím, že o tom vypovídala i moje výstava DeTermination v pražském DOXu v roce 2018 a že o tom jsou i moje dvě rozsáhlé práce určené pro Benátky, které jsem dokončil těsně před začátkem pandemie. Doufám, že se však brzy nadechneme naděje, i když množství zmařených životů a osudů je ohromující. To vše nás musí změnit a asi i změní. Doufejme, že k lepšímu.

Děkuji za rozhovor.


M. Krupička